Marie Nováková (Vobecká) naroz. 11 září 1889 † 11 červenec 1947

Z Rodovid CS

Osoba:474155

Rod	Novák
Pohlaví	Žena
Jméno a příjmení (rodné)	Marie Nováková
Další příjmení	Vobecká
Rodiče ♂ Adolf Novák [Novák] naroz. 11 květen 1863 † 9 květen 1934 ♀ Marie Vildomcová [VIldomec z Loun] † přib. 1890

Seznam událostí

11 září 1889 naroz.: Ústí nad Labem

sňatek:

sňatek: ♂ František Vobecký [Vobecký] † 5 červen 1942

11 červenec 1947 úmrtí: Poděbrady

16 listopad 1947 jiné: Ústí nad Labem, veřejné rozloučení

[editovat] Zdroje

↑ www.ukp98.cz/fred/lide-final.doc - Marie Vobecká (* 11. 9. 1889 Ústí n. L. - † 11. 7. 1947 Poděbrady) - prodavačka, antifašistka, politická pracovnice - Jako nejstarší ze 4 dětí ševce Adolfa Nováka a Marie Vildomcové z Loun navštěvovala německou obecnou a 3 třídy měšťanské školy (v Ústí tehdy české nebyly). Stát se učitelkou jí neumožňovalo sociální postavení. V ústecké rodině Lindů se vyučila květinářkou a prodávala umělé květiny. Její politické formování rozhodující měrou ovlivnil otec. Celý život byl sociální demokrat, k stáru se věnoval ateistickému hnutí na Ústecku. Marie působila v odborovém hnutí, DTJ (Dělnická tělovýchovná jednota) a hrála i ochotnické divadlo. V r. 1920 zorganizovala pro chudé ústecké děti zdarma táborový pobyt na ‘Sázavě západních Čech’ - řece Střele. V r. 1921 vstoupila do nově ustavené KSČ. V řadách funkcionářů našla i budoucího manžela, uměleckého truhláře, Františka Vobeckého, jenž byl velice zručným řemeslníkem, vyrobil např. nábytek pro Weinmannovu vilu (čp. 8) v dnešní Churchillově ulici (v r. 1934 byl zvolen jedním z ústeckých českých městských radních). Bojoval za práva české menšiny zejména ve školství. Jako delegát zakládajícího sjezdu KSČ zaujal v partaji spolu se ženou významnou pozici. Marie pak byla delegátkou řady konferencí následujících i členkou ústředního výboru. (Její přesvědčení bylo patrně upevněno účastí na VI. kongresu Kominterny v Moskvě.) V listopadu 1925 byla zvolena poslankyní Národního shromáždění a pracovala v rozpočtovém, sociálně politickém, zásobovacím a zemědělském referátu. V průběhu její činnosti byla sněmovna 3krát žádána, aby ji zbavila poslanecké imunity a vydala trestnímu stíhání. Vždy dle zákona na obranu republiky. Ani jednou však tak neučinila. V Ústí se Marie soustředila především na sociální problematiku, v době krize podporovala hlavně děti z nejchudších vrstev. S přispěním manželů Vobeckých byla založena Okresní péče o mládež. Po nástupu Hitlera k moci se oba podíleli na antifašistické akci při převádění německých emigrantů do zahraničí, organizovali podpory rodinám politických vězňů a pomáhali ukrývat pronásledované. Hned po 15. březnu 1939 ji nacisté zatkli. Po 6ti týdnech výslechů na Pankráci byla propuštěna, nadále však zůstala sledována. Když gestapo odhalilo konspirační spolek Vzájemnost, všechny členy vč. M. Vobecké 21. 1. 1941 uvěznilo. V dubnu 1941 se v Drážďanech konal soud, a i když jim vlastně byly prokázány jen sbírky pro nezaměstnané, děti v Krušnohoří a antifašisty, byla odsouzena ke 3 a půl rokům káznice, nejdříve ve Cvikově (Zwickau), později ve Waldheimu. Jako nevyléčitelně nemocnou (TBC kostí) ji 22. 11. 1943 propustili do domácího ošetřování k nevlastní matce Kristině do Ústí n. L. Péče se pak ujal bratr Arnošt s chotí Albínou ve Vraném u Peruce (F. Vobecký byl v době jejího propuštění již mrtev, zemřel ve Vraném 5. 6. 1942). Ilegální styky sice opět navázala, nicméně se konce války dožila v ústraní. Do Ústí se vrátila 26. 5. 1945 a zapojila se do práce Okresní správní komise (když ta, jako dočasný orgán byla nahrazena řádně voleným Okresním národním výborem, byla zvolena do jeho čela). V osvobozené republice byla první a dlouho jedinou předsedkyní. Znala místní problematiku, měla zkušenosti v organizátorské práci a zajišťování různých podpůrných akcí. Zastávala ideje českého Ústí i pohraničí, rozhodně však divoký odsun a bezpráví na německém obyvatelstvu neschvalovala. Přímo na ní se obraceli občané různého politického smýšlení ve věci nekompetentních zásahů vůči Němcům, zvláště antifašistům a německým sociálním demokratům. Osobně se účastnila náprav některých křivd, ke kterým ve městě v průběhu poválečných měsíců docházelo. Nevyhýbala se ani řešení otázek, jež na našem území vyvstaly při pobytu sovětských vojsk a důsledně se domáhala okamžitých řešení, mj. požadovala možnost provádět interrupce ústeckým ženám znásilněným sovětskými vojáky, což ministerstvo vnitra nepřipustilo. (Na 26. 8. 1945 připravila Okresní správní komise spolu s MNV národní pouť k pomníku Přemysla Oráče ve Stadicích. Byly tu slavnostně udíleny vlastnické dekrety na příděl půdy a zemědělských usedlostí novým osídlencům. Za OSK je předávala právě M. Vobecká. Pořadatelskou službu obstarali ústečtí skauti, úpravu a výzdobu místa zajistil městský stavební úřad.) Po volbách v květnu 1946, kdy v okrese KSČ získala rozhodující většinu a 20 křesel v ONV, se opětovně stala jeho předsedkyní. V únoru 1947 musela ze zdravotních důvodů odstoupit. Trpěla tuberkulózou plic, kostí pravé nohy a srdečními potížemi. Náhlému kardiálnímu záchvatu podlehla v poděbradských lázních. S rodačkou se Ústečané rozloučili 16. 11. 1947 na zdejším náměstí. Pochována je v rodinném hrobě na Střekově.
↑ www.palba.cz - Příběh z Ústí nad Labem, který se odehrál 31.7.1945. Většina palbáku určitě slyšela o ústeckém masakru, který následoval po výbuchu tamního muničního skladu. Došlo k lynčování lidí německého původu, kteří se vraceli z šichty v nedaleké továrně s dnešním názvem STZ. Jednalo se především o ženské a staré lidi, chlapi v produktivním věku byli tou dobou ještě stále v uniformě a v zajetí či někde po špitálech. Nemíním rozebírat příčiny výbuchu, ty asi zůstanou navždy neznámé. Chci však ukázat na člověka, který se tvrdě postavil lynčujícím "hrdinům". Byla to paní Marie Vobecká, předsedkyně Okresní správní komise (v dané chvíli tedy nejvyšší představitel okresu i města), členka KSČ, která se pár týdnů předtím vrátila z nacistického koncentračního tábora. Tedy člověk, u kterého by byla plně pochopitelná přesně opačná reakce. Paní Vobecká svým rázným zákrokem ukončila řádění pouličních vykonavatelů spravedlnosti a tím zachránila dost německých životů ačkoliv právě v německém koncentráku prožila takové utrpení, na jehož následky zanedlouho (v roce 1947) zemřela. Je to pěkný příběh o tom, že zdaleka ne vždy lidé postižení nacisty uplatňovali princip oko za oko, zub za zub. Svědčí to o jejich morální nadřazenosti nejen vůči svým trýznitelům ale i primitivům, kteří násilím vůči v té chvíli už bezbranným Němcům doháněli chybějící zásluhy a mnohdy se takto pokoušeli zakrývat své kolaborantské másílko na kebulce.